Rozhovor II.
INTERVIEW
K.: Minule jste mluvil o kvalitě života, ptám se, jakou máte představu o tomto fenoménu?
V.: Kvalita života znamená nečinit nikomu, co by nechtěl, aby bylo činěno jemu – stará pravda – dnes ignorovaná všemi oblastmi kultury, přitom vychází z prostého zjištění, z něhož vyplývá vše ostatní – jako dobrá půda dává vyrůst bohatým klasům, z dobré mouky se upeče chutný chléb – ten dá radost, kterou pak obdarováváme bližní.
K.: Zdá se mi to příliš jednoduché, přímočaré, všechno je přece relativní, totéž může vyvolávat opačné reakce, déšť je pro někoho požehnáním, pro jiného prokletím.
V.: Mluvíte o dešti, ten bude vždy přínosem, když bude přiměřený, když ho nebude příliš mnoho, ani příliš málo – prostě vše bude v rovnováze a právě rovnováha tvoří základ kvality, už proto že vylučuje relativitu, která je poznávací metodou založenou na různých vztazích a úhlech pohledu.
K.: Co si představujete pod pojmem rovnováha? Třeba v umění, konkrétněji ve Vaši tvorbě?
V.: Musím předeslat, že má díla jsou velmi nedokonalá jak po obsahové tak i po formální stránce. Řád, který by měl tyto prvky spojovat v rovnováze je příliš statický. Jediným kladem je velká snaha dosáhnout této ideální harmonie, ale i sebevětší úsilí nestačí.
K.: Takže přiznáváte neúspěšnost Vaší tvorby, upřímnost Vás ctí, nicméně na věci to nic nemění, protože výsledkem je vždy samotné dílo.
V.: Budu trochu oponovat, výsledkem není jen dílo, nýbrž samotný proces tvorby, kdy tvůrce utváří dílo a dílo formuluje autora, ten ovlivňuje dílo a dílo zpětně mění i tvůrce, tak jako tvrdá práce formuje tvrdý charakter a tvrdé ruce a paradoxně zvyšuje potřebu prostého citu.
K.: Jakou máte představu o Vašem dalším vývoji Vaší tvorby?
V.: Je to prosté – neúnavně opakovat stejný proces s vzestupnou tendencí směřující k dokonalosti, ušlechtilosti a přirozenosti, vezmete například malé slunečnicové semínko, ze kterého vyroste dokonalá rostlina vybavená vším potřebným k životu, dokonale zapadající do rytmu přírody.
K.: To co tvrdíte je mimo hranici umění, tak jak ho známe.
V.: Myslíte dnešní umění – s tím souhlasím bez výhrad. Já umění chápu jako otevřený proces zahrnující celého člověka na rozdíl od dnešního umění, které je buď zábavou, překvapením, nebo paradoxem doby, vše dle zásady to tu ještě nebylo, například pokud někdo vykonává svou potřebu na oltáři v kostele, může „tvůrce“ s pýchou říct: „To tu ještě nebylo“. Dalším fenoménem je abstrakce, samo účelná metoda, která se stala obsahem. Jde o stejný omyl jako popisný realismus, rozdíl je pouze v tom, že o abstrakci lze říci cokoliv a přiřknout jí tak jakýkoliv význam.
K.: Souhlasím s Vámi, pokud se týče tak zvaného moderního umění, připadá mi to jako překládané menu obsahující železné piliny pokapané auto olejem a k pití je servírována sklenice čistého petroleje. Ještě dodávám, má vůbec cenu se takovým uměním zabývat, když prostou skutečnost nahrazuje virtuální a chemická pravda?
V.: Nemění to marné – chce to jen prostou houževnatost. Studna života a přírody poznání v sobě absorbovat a nechat pracovat intuici, mít kružítko v oku a pravý úhel v ruce, pak už jen nezbývá vyslovovat jen správné myšlenky ve správný čas a oslovovat ty správné lidi.
K.: Krásná představa, ale to není záležitostí jedné generace.
V.: Samozřejmě je to nepřetržitý proces směřující k nekonečné vzestupnosti, která tvoří plynulý řetězec pozorování stále nových myšlenek tvořících stupně vzestupů – čisté kvality.
K.: Opět přínosný rozhovor pro nás oba, budu ráda, když tento rozhovor nebude poslední, co říkáte?
V.: Díky Vám – byly to Vaše otázky, které formovaly mé odpovědi a nutily mne k úvahám o hlubším smyslu věcí – už se připozdívá a já se těším na další rozhovor.