Rozhovor III.
INTERVIEW
V.: Jsem potěšen, že naše rozhovory pokračují.
K.: Mluvíte ovšem příliš všeobecně a složitě pro pochopení nezaujatým člověkem.
V.: Naopak, vše je velmi jednoduché, umění vždy sloužilo něčemu a někomu, rozdíl je ve slovní equlibristice při zdůvodnění všech počinů. To je trend dneška, obraz sám nemluví, ač by měl, je třeba složitého výkladu pro odůvodnění, pro dnešní umění není místo ani například v architektuře, v soukromí obraz nahrazuje obří televize a knihy jsou nahrazeny stohy cédéček, ani volná příroda není ušetřena, parky se zaplňují zábavnými hračkami pro děti i dospělé.
K.: Zjišťuji, že umění vlastně není ani třeba, vše je zřejmě zaměřeno na vydělávání peněz a následně utrácení za zábavy všeho druhu.
V.: V takové podobě jak je prezentováno dnes, tak pro takové umění není místo, nemluví ke konkrétnímu člověku, není komponováno pro určité cíle a prostředí.
K.: To je syndrom naší komunity, vše kritizovat, poplivat a klonit se střídavě k východu nebo západu, stoletá poroba a osud malého národa vykonaly své, malý pes musí stále štěkat, aby si ho někdo všiml a nezašlápl ho.
V.: Říkáte to za mě, plně si to uvědomuji, nicméně každý problém má své východiska a je jedno, zda je to občan velké nebo malé země. Rozhodující je přínos kvalitě života.
K.: Jaké východiska máte vy, abychom nemluvili příliš všeobecně?
V.: Já usiluji stále o totéž, dát člověku reálné východisko pro jeho praktický a duchovní život, východisko, které by směřovalo k ucelenému zlepšování jeho života, všeho co dělá, jak jedná a rozhoduje, prostě aby se postupně stával moudřejším. Moudřejším proto, aby mechanicky nepříjímal všechno co se mu předkládá, aby se bránil a ctil nejen práva, ale i povinnosti. Kdo to může nabídnout – stát nabízí jen peníze a moc, ale za určitých zavazujících podmínek. Nové umění, o které usiluji, neslibuje okamžité výsledky, neslibuje to také bezpracně a bez námahy, nýbrž účastí celé osobnosti za předpokladu čistého a otevřeného přístupu.
K.: Vaše tvrzení je idealistické, tudíž nereálné, vyžaduje oběť, vzdání se svých výhod a pohodlí, které poskytuji tzv. demokracie a to je překročitelná mez, lidé lpí na svých konvencích a dobrovolně se jich nikdy nevzdají.
V.: Ano, říkáte to správně a já se ptám, stojí za to žít takový život v relativním blahobytu omezeným na vydělávání peněz a následném utrácení v obchodních katedrálách přeplněných nepotřebnostmi? Bavit se stále stejnými, tisíckrát rozžvýkanými gastronomickými a kulturními excesy přesycených citů?
K.: Máte pravdu, ale co všechno by se muselo změnit hlavně nahoře?
V.: Předpokládám, že nový počátek by vznikal zdola, ti nahoře si nikdy nepřejí žádnou změnu, proto říkám: žádné náboženství, žádné hnutí, žádné organizace, ti všichni by tuto myšlenku udusili v záporu a vše by se nakonec vrátilo do původního stavu. Ať každý přirozenou cestou poznává život a tříbí zkušenosti, ty pak budou podnětem k hlubším závěrům, které vyústí v dílo, které bude přínosem probuzení na cestě k vzestupnosti sebe a společnosti v sounáležitosti s přírodou, která není na prodej, která není macechou, ale matkou zasluhující si pokoru a úctu.
K.: Krásně řečeno, jsem ráda, že mohu přijmout některé názory, i když s jinými se neztotožňuji, ale to nemění nic v přesvědčení, že bych chtěla pokračovat v rozhovorech.
V.: I já jsem potěšen, protože Vaše otázky ve mně vyburcovaly formulaci myšlenek, které byly dosud nevysloveny a Vaši nabídku příjmu bez výhrad.