Rozhovor IV.
INTERVIEW
K.: Asi bude pro Vás těžké upřesnit ty přínosné myšlenky, daleko těžší bude skutečnost, jak se projeví Vaše účast.
V.: Z čistého cíle vyplyne čisté řešení a čisté důsledky. Nepřipustí laxnost, benevolenci ani přílišnou toleranci a tady platí, že malé příčiny signalizují velké následky.
K.: Asi inklinujete k nepsanému řádu, který nepotřebuje žádnou direktivní rukověť.
V.: Ano, moudrý člověk nepotřebuje psané zákony, má je ve svém srdci – společnost chrání víc zločin než oběť, zdůrazňuje více práva než povinnosti – důsledky vidíme denně všude kolem.
K.: Myslíte si, že situace je opravdu tak chaotická nebo se na vše díváte příliš černě?
V.: Opakuji, že jsem kritický optimista, uvědomuji si skutečný stav věcí v plném rozsahu a hledám výslovně východiska a nepřekládám žádné hotové efektní formulace ani žádnou kuchařku jak toho snadno dosáhnout, ale předpokládám veliké úsilí, moudrost získanou životními zkušenostmi, čili žádné obcházení problémů, žádné zlehčování podle často užívané zásady, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – čili postupně v sobě tlumit negativní prvky svého bytí.
K.: Ale tahle filosofie není pro každého, předpokládá odříkání se mnohých výhod a snadností a místo toho nabízíte tvrdou práci na sobě a svém díle, práce je především námaha a většina žije v domnění, že i bez práce jsou koláče.
V.: Máte pravdu, práce je to, co nikdo nechce dělat, je to zbytečnost, přežitek minulosti. Přitom to byla práce, co formovala člověka a byla také její častá zbytečnost do doby, která zcela vylučuje umění skutečné a redukuje tvorbu na povrchní zábavu bez vnitřního zaujetí.
K.: Vaše názory nevedou k žádnému východisku, protože neberete vůbec v úvahu dnešního člověka z masa a kostí.
V.: To je pravda, ale kultivace člověka je daleko těžší právě dnes, protože je plná omylů, zklamání, zvratů a nezdarů, nepochopila jste však jedno jediné, že i když je můj život jen přehlídkou zmaru, sebe klamu a nedorozumění, nevzdávám se základní myšlenky a touhy po moudrosti, ta je tím zázračným pramenem a nápojem, který osvěžuje ducha, je světlem v temnotách, je darem těm, kteří přestáli vlastní bídu ducha a dali se na cestu pokory, čistoty pravdy a otevřenosti.
K.: Tohle všechno Vás ctí, ale jděte mezi lidi a sdělujte, co říkáte, ano setkání přímo se skutečností, to je ta cesta, vy říkáte jen slova a zase slova.
V.: Nerozumíme si, je to především mé dílo, které připravuje cestu k pochopení těchto pravd – můj obraz musí upoutat krásou barev, hloubkou obsahu a zakořenit v něm dokonalostí formy, prostě člověk musí přijmout dílo za své.
K.: Začínám Vás chápat, že jdete tou nejtěžší, ale nejúčinnější cestou, která vyžaduje absolutní lásku a pokoru. Dále to je vědecké myšlení a intuice, která vede vpřed, hlouběji a výš.
V.: Ano, to je moje cesta, spíše klikatá stezka plná zklamání a znovu objevování již objeveného tisíckrát opakovaným pokusem, který nesl vytoužený výsledek. Nevzdávám však nic a ničeho nelituji, protože vinou své neschopnosti zbavovat se všech konvencí a zbytečného lpění na dosaženém nepochopení, že každé poznání je jen stupněm, stavem a odrazovým můstkem pro větší hloubku, která jediná vede k nekonečné vzestupnosti jednoho každého a společnosti v sounáležitosti s přírodou.
K.: Příliš mnoho poznatků na jeden rozhovor, asi mě budete muset mnohé objasnit.
V.: Učiním tak s radostí, jsem potěšen Vašim zájmem, také já očekávám Vaše neočekávané otázky – tak dobrou noc.